Bubli | Kam s ním..?

 Při rozhodnutí rozšířit naši tříčlennou rodinu o dalšího potomka přišla vzápětí logická otázka: "kam s ním?".

Bydleli jsme v nedokončeném podkrovním bytě v rodinném domě mých rodičů a jako 2 dospělí a tehdy desetiletá dcera jsme se tam vešli. Pravdou je, že jsme si stále častěji uvědomovali, jak náročné (hlavně psychicky) je soužití více generací pod jednou střechou.

Ve fázi rozhodnutí o "pořízení" nového člena rodiny jsme přistoupili k první úpravě našeho prostoru pro život a tím bylo rozdělení poměrně prostorného dětského pokoje naší dcery na dva menší. Jsa rozhodnuti hledat na všem vždycky tu dobrou stránku, byli jsme přesvědčení o tom, že tento krok zároveň zmírní nepořádek v dětském pokoji - logicky: menší plocha = menší nepořádek. Záhy nás z této logické úvahy ovšem naše dcera úspěšně vyléčila, když objevila nový systém nakládání s věcmi, které se jí jaksi nechtělo uklízet. Místo poházení po podlaze přišel čas vršení na hromady. Je až kupodivu, jak vysokou dokázala postavit pyramidu z oblečení, které jen vyndala ze skříně, aby si ho vyzkoušela. A co je naprosto nepřekonatelné, že stabilitu této pyramidy dokázala zachovat i když postupně, dle potřeby, vytahovala oblečení ze spodních vrstev své stavby.

Rozdělením dětského pokoje tedy vznikl prostor, pro uložení dalšího potomka, nicméně problém se soužitím více generací se rozhodně nevyřešil. Protože od rozhodnutí o rozšíření rodiny ke dni, kdy jsme si z porodnice donesli kromě syna i poporodní deprese, uběhla poměrně krátká doba, svou bytovou situaci jsme nijak zásadně změnit nestačili. A s novým členem rodiny se vztahy v domě přiostřovali.. ti, kdo to zažili, jistě vědí, o čem píšu. Jako matka jsem měla pocit, že všechno zvládám jak se má (a ten pocit mám stále), nicméně moje maminka měla (a má stále) pocit, že své mateřství "nedělám" úplně dobře. Vždyť mi chce jenom pomoci, poradit, proč to dělam jinak než ona, ona vychovala dvě děti, tak to musí přeci znát. ...  kap, kap, kap... a pohár přetekl. Jdeme do vlastního.